Deník Žižkováka - kam se schovat

Naposledy jsem si do deníku zapisoval v lednu. To byl svět ještě plný předsevzetí po novém roce. A teď je březen a já mám pocit, že mezitím proběhlo několik kapitol dějepisu.

O víkendu začala další válka. Má název Epická zuřivost, což zní spíš jako festival tvrdší hudby na letišti v Hradci Královém, ale podle zpráv je to skutečné a vůbec ne veselé. Média nás tím bombardují od soboty. Což je, pravda, lepší druh bombardování než ten, který právě probíhá tam, kde to vypuklo.

Sedím u zpráv na České televizi a sleduju českou studentku v živém vstupu. S klidem popisuje, že má zmapované všechny protiletecké kryty v okolí. Když si jde koupit burekas, ví přesně, kudy běžet a do kterého podzemí se schovat. Říká to věcně, skoro jako kdyby mluvila o tom, kde mají nejlepší kávu.

A mě v tu chvíli napadlo: Kam bych běžel já?

Na našem milovaném Žižkově máme sice hodně hospod, ale kryty? Nabízí se metro na Jiřáku. To na Floře je zavřené, tam se teď nikdo nedostane. Pak je tu Žižkovský tunel. Otázka je, jestli ho dřív neobsadí Karlíňáci a nevyvěsí tam ceduli „Plno“. A co Parukářka? Pod ní je prý kdeco. Jen nikdo neví, v jakém je to stavu. Padesátá léta minulého století byla na beton bohatá, ale čas je sviňa.

Říká se, že nás tu na Žižkově žije kolem osmdesáti tisíc. To se do tunelu pod Vítkov asi všichni nenacpeme. Leda bychom stáli na sobě ve třech patrech jako regál s konzervami.

Pak mě uklidní zpráva, že některé rakety doletí prý maximálně do Maďarska. Výborně, říkám si, tak termály zatím odkládám. Člověk nikdy neví, kdy mu wellness přeruší geopolitika. Jenže hned vzápětí mě napadne, co když mají někde v horách v Iránu schované něco, co doletí klidně až do Londýna. Roky tam něco kutí a my tu mezitím řešíme, jestli bude letos dražší točené, nebo kdo si čte Rudé právo v Parlamentu.

Jedna válka prakticky za rohem. Druhá zdánlivě daleko. Jenže co je dneska daleko? V době, kdy vám přijde notifikace o konci světa dřív než výplata, je všechno tak nějak na dosah palce.

Tohle už zavání filozofováním. A z filozofování je jen krok k depresi. To by ze mě měl Hašek radost – hrdina, který místo útěku do krytu uteče do hospody a tam nad pivem plánuje obranu čtvrti.

Možná to dneska nechám být. Příště napíšu něco pozitivnějšího. Třeba že se blíží jaro. Stromy na Vítkově to zatím nevědí, ale já jim to řeknu. A když bude nejhůř, schováme se do optimismu. Ten je zatím bez kapacitního omezení.

Tak vám přeju klidný zbytek týdne. A kdybyste náhodou věděli o nějakém volném krytu na Žižkově, dejte vědět. Čistě informativně.

Váš Žižkovák.