Deník Žižkováka - Kolumbie v 80. letech 20. století

Ano, mluvím o muži, který se světu představil jako Mark Twain – pseudonym, který se stal legendou daleko přesahující hranice literatury a pronikající hluboko do americké kulturní identity.
Pod jménem Mark Twain vytvořil díla, která navždy změnila tvář americké literatury. Jeho styl, kombinující břitký humor, neúprosnou společenskou kritiku a hluboké lidské porozumění, otevřel literatuře nové horizonty a inspiroval generace spisovatelů, kteří přišli po něm.
Když se řekne Mark Twain, většina z nás si vybaví třeba Dobrodružství Toma Sawyera.
Co je však podle mého názoru na Markovi Twainovi nejfascinující, není jen jeho literární odkaz, ale jeho bystrý a nemilosrdný pohled na lidskou společnost, vyjádřený v nesčetných citátech a aforismech, které jsou aktuální i dnes. Jeden z nich zní: „Občas vážně nevím, jestli svět řídí chytří lidé, kteří si z nás utahují, nebo imbecilové, kteří to myslí vážně.“ Tento výrok mě skutečně zaujal svou aktuálností.
A teď si představte, že Mark Twain zemřel v roce 1910, tedy před 115 lety, a jeho slova jsou dnes možná aktuálnější než kdy jindy. Není to až neuvěřitelné? Ten muž dokázal prohlédnout závoj času a vystihnout podstatu politické a společenské reality, kterou prožíváme v 21. století. Jako by seděl tady na Žižkově vedle mě na pohovce, díval se na Televizní noviny na TV Nova a kroutil hlavou nad tím, co se právě děje.
Poslední dobou si sám pro sebe opakuji něco velmi podobného. Sleduji dění kolem sebe – politiku, ekonomiku, sociální sítě, atd. atd. a nemohu se ubránit dojmu, že žijeme v éře absurdity. Na jedné straně máme k dispozici více informací než kdykoli v historii lidstva, na straně druhé se zdá, že jsme kolektivně ztratili schopnost kritického myšlení a zdravého rozumu.
Politika nikdy nebyla mým oborem a upřímně řečeno, snažil jsem se od ní držet co nejdál. Vždy jsem si myslel, že moje role je vyprávět příběhy, bavit lidi, možná občas přimět k zamyšlení – ale ne analyzovat politické dění. Jenže po nedávných událostech ve vysoké politice mám neodbytný pocit, že se naše republika dostala na úroveň Kolumbie v 80. letech 20. století.
Vyrostl jsem v době, kdy jsme věřili, že směřujeme k lepší budoucnosti. Pád komunismu, návrat demokracie, vstup do EU a NATO – to všechno byly milníky, které nám dávaly naději. A teď? Teď sledujeme korupční skandály, politické čachry, manipulace s veřejným míněním a zdá se, že instituce, které měly být pilíři demokracie, se hroutí před našima očima. Někdy mám pocit, že žijeme v bizarním filmu, kde hlavní roli hrají postavy, které by si nevymyslel ani Quentin Tarantino.
Jsem z toho opravdu smutný. Ptám se sám sebe: Je to normální? Měl bych se více angažovat, nebo naopak najít způsob, jak si udržet duševní zdraví tím, že se od toho všeho distancuji?
Přemýšlím, jak s tím vším naložit. Možná bych měl své obavy a frustraci přetavit v něco konstruktivního. Možná je čas na knihu, která by, podobně jako díla Marka Twaina, využila humor a satiru k zobrazení současné společnosti. Nebo možná potřebuji jen najít způsob, jak přijmout skutečnost, že některé věci nemohu změnit, a zaměřit svou energii na ty, které změnit mohu.
Mark Twain kdysi také řekl: „Vlastenectví je podpora své země za všech okolností a své vlády, když si to zaslouží.“ Možná je čas připomenout si tato slova a zamyslet se nad tím, co skutečně znamená milovat svou zemi v době, kdy její vedení vyvolává více otázek než odpovědí. Možná je to právě kritické myšlení a aktivní občanství, co naše země potřebuje více než slepou loajalitu nebo rezignovanou apatii.
A tak se vracím k Twainovi, k jeho moudrosti a jeho humoru, k jeho schopnosti vidět skrz fasádu lidské pošetilosti a přitom neztrácet naději v lidstvo jako takové. Možná je to právě ten odkaz, který bychom si měli připomínat v těchto podivných časech – že i v době největší absurdity můžeme najít útěchu v literatuře, v příbězích, které nám připomínají, že nejsme první ani poslední generací, která se potýká s otázkou, zda světem vládnou chytří šprýmaři nebo vážně smýšlející blázni.