Deník Žižkováka - Letní prázdninové opojení

– o okamžiku, kdy se slunce rozhodne předvést svou plnou sílu a my můžeme vylézt ze svých panelákových ulit jako šneci po dešti. Prázdniny! To magické slovo, které rozsvítí oči nejen dětem, ale i dospělým, kteří se celý rok dřou v kancelářích, kde jediným zdrojem vitamínu D je zářivka nad hlavou. Čas dovolených! Ten svatý moment v roce, kdy si můžeme dovolit vypnout budík, ignorovat emaily a předstírat, že neexistujeme pro nikoho jiného než pro sebe a své blízké. Moře, ta nekonečná modrá plocha, která v nás probouzí vzpomínky na to, jak jsme jako děti poprvé ochutnali slanou vodu a divili se, proč to někdo považuje za léčivé. Výlety na motorce! Když si můžete užít svobodu, vítr ve vlasech (teda pod helmou, samozřejmě, bezpečnost především) a pocit, že jste alespoň na chvíli tím drsným jezdcem z filmu, dokud vám nezačne mrznout zadek a nemusíte zastavit na benzínce pro horký čaj. A pak jsou tu samozřejmě ta osvěžující pivka na předzahrádce někde ve stínu Žižkova, kde můžete sledovat kolemjdoucí a přitom filozofovat o smyslu života, který v tom vedru stejně dává smysl jen do třetího půllitru.

Právě čtu, že nad Evropou je přetížený vzdušný prostor a letadla nabírají několikahodinová zpoždění. No to je překvapení jak hrom z jasného nebe! Kdo by to byl řekl, že když se celá Evropa najednou rozhodne, že by si ráda užila Středomoří, tak vznikne ve vzduchu taková zácpa, že by si i holubi museli brát pořadové lístky. Letadla se nad námi honí jako děti na kolotoči a vzdušné koridory připomínají D1 v pátek odpoledne – všichni jedou stejným směrem a nikdo se nehne z místa. Nikde není dostatek personálu, tak se zdržuje hlavně odbavení zavazadel. To je ta chvíle, kdy celé letištní haly plné lidí hypnoticky zírají na obrazovky s informacemi o letech a doufají, že když se na ně budou dívat dostatečně upřeně, zpoždění se nějak magicky zkrátí. Mezitím se jejich kufry vydávají na samostatnou dobrodružnou výpravu po útrobách letišť, někdy dokonce navštíví i země, o kterých jejich majitelé jen sní. Představuji si ten chaos v třídírnách zavazadel – kufry poskakující po pásech jako klokaní mláďata, zatímco znavený personál si říká, jestli by nebylo jednodušší je prostě vyhodit z okna a říct, že to udělali holubi.

Koukám na Instagram a někteří vyrazili raději k českým rybníkům a na fotkách se tváří nadmíru spokojeně, jako by byli snad někde v Tichomoří. Člověk by podle těch dokonale upravených fotografií nikdy neřekl, že v tom rybníce je vidět maximálně na deset centimetrů pod hladinu a že za nimi je narvaná pláž plná dětí, které křičí, jako by jim někdo kradl zmrzlinu přímo z ruky. Filtry dělají divy! Ten obyčejný rybník, kde jste se jako děti báli, že vás chytí za nohu sumec, je najednou azurové jezero s bílým pískem. Ta špinavá převlékárna, která vypadá, jako by ji stavěl někdo inspirovaný sovětskou architekturou, je najednou roztomilý plážový domek. A ten chlápek, který celý den popíjí pivo a hlasitě komentuje politickou situaci, je jakýmsi zázrakem vyretušován do neexistence. Sociální sítě nám umožňují žít v paralelním vesmíru, kde české rybníky konkurují Maledivám a kde nikdo nemá spálená ramena ani komáří štípance.

Ono je vlastně jedno, kde budete trávit dovolenou, hlavně, že máte aspoň pár dní v roce volno. Tohle je ta moudrost, kterou vám řekne každý, kdo si nemůže dovolit letět na Seychely. Ale upřímně – je na tom kus pravdy. Nezáleží na tom, jestli jste na exotickém ostrově, kde vám kokosové ořechy padají přímo do drinku, nebo jestli jste na chatě po babičce, kde jediná exotika je pavouk velikosti dlaně, který s vámi sdílí koupelnu. Důležité je, že nemusíte vstávat na budík, že si můžete přečíst knihu, aniž by vás někdo každých pět minut vyrušoval s nějakým „naprosto neodkladným“ pracovním problémem, a že večer můžete usnout s vědomím, že zítra vás čeká další den nicnedělání. Dovolená je stav mysli. Je to ta chvíle, kdy vypnete notifikace, zapnete automatickou odpověď na emaily a předstíráte, že neexistuje nic takového jako deadliny, porady a šéf, který vám volá v neděli večer.

Navíc ta vlna veder je každý rok horší a horší. Člověk má pocit, že už nežije ve střední Evropě, ale někde na Sahaře, jen bez těch romantických velbloudů a pyramid. Asfalť se taví pod nohama jako čokoláda zapomenutá na palubní desce auta, klimatizace v obchodech jedou na plné obrátky, takže když vejdete dovnitř, máte pocit, že jste právě vstoupili do mrazicího boxu. Takže každý jako já, kdo nemá v práci nebo doma klimatizaci, je jistě rád i za ten rybník někde na Vysočině. Ta osvěžující voda, která vám připomene, že ještě existuje jiný skupenský stav než „na pokraji vypaření“. Ten pocit, kdy se ponoříte pod hladinu a na chvíli je vám jedno, že váš účes bude vypadat, jako by vás někdo právě vytáhl z pračky. Teď pokud tam zrovna není na loďce Miloš. To je ten moment, kdy zjistíte, že ani rybník uprostřed ničeho vám nezaručí soukromí. Představte si tu situaci – plavete si jako malá šťastná rybička, užíváte si chladivou vodu a najednou vidíte na hladině loďku a v ní bývalého prezidenta, který možná právě přemýšlí, jestli by neměl udělit ještě jednu amnestii, tentokrát vodníkům a rusalkám.

A kam se vlastně letos v létě chystáte vy? Budete patřit k těm odvážlivcům, kteří se vydají vstříc letištnímu chaosu a budou trpělivě čekat, až se jejich kufr vrátí z vlastní dovolené v Istanbulu? Nebo dáte přednost českým luhům a hájům, kde jediné, co se může ztratit, je vaše důstojnost, když se pokusíte o perfektní šipku do rybníka a skončíte břichem napřed? Možná patříte k těm šťastlivcům, kteří mají chalupu, kde můžete celé léto sekat trávu a opravovat plot, a nazývat to „relaxací v přírodě“. Nebo jste z těch extrémistů, kteří si berou dovolenou v zimě, protože v létě je všude moc lidí?

Napište mi to do komentářů... zde: https://1url.cz/9Jq4c
Jsem zvědavý jako opice, která poprvé viděla smartphone, a těším se na všechny vaše letní plány. A pokud žádné nemáte, nevadí – společně můžeme alespoň snít o tom, jaké by to bylo, kdybychom nemuseli dva týdny v roce vtěsnávat všechno to nicnedělání, které by naše duše potřebovala celoročně.