Deník Žižkováka - Na kus řeči se starostou

která, jak název napovídá, slibovala verbální výměnu myšlenek s nejvyšším představitelem naší slavné čtvrti. Starosta Michal Vronský, mladý muž s nepochybně těžkým údělem, si s sebou jako posilu přivedl i radního Roberta Pecku.
Obřadní síň Žižkovské radnice, kde se akce odehrávala, působila onoho dne jako chrám demokracie, v němž se mohli prostí občané vyplakat na rameni vrchnosti. Nutno podotknout, že tato bohulibá tradice setkávání s lidem pochází ještě od předchozího starosty, pana Jiřího Ptáčka, který se také nebál přímé konfrontace s voliči.
Já osobně se považuji za žižkovského patriota se vším všudy, takže nesmím u takové události chybět. Celostátní politika mě zajímá asi jako loňský sníh, zato když se někde na Žižkově něco šustne, běžím se tam podívat s fotoaparátem. Proto si taková setkání nenechávám ujít a pravidelně, jako na mši, tam docházím jednou měsíčně, ať už se konají na radnici na Havlíčkově náměstí, v Infocentru na Jiřáku, nebo třeba ve Vozovně.
Na tato setkání nechodím s dotazy, ale spíše jako antropolog studující kmen žižkovských starousedlíků a jejich interakce s pány konšely. Bývá to často dramatičtější než Maryša v Národním divadle. Vzpomínám si na období, kdy se řešil Klub Orion a problémy s ukrajinskou mládeží. To byla podívaná! Starostu a policii tehdy málem lynčovali rozezlení občané, kteří po nocích nespali kvůli hluku. Když člověk nemůže spát ve svém vlastním bytě, za který platí hypotéku velikosti státního dluhu Řecka, a jako jediné řešení se zdá odstěhování, začne uvažovat o založení domobrany. Až tak dramatické to bylo.
Jindy se na těchto setkáních opakují témata jako litanie v kostele: privatizace obecních bytů, rekonstrukce Jiřáku, která trvá déle než stavba egyptských pyramid, nové lavičky na Hartigově ulici, což je zásadní téma národní bezpečnosti, parkovací zóny a jiné otázky života a smrti.
Na dnešní setkání jsem přišel vyzbrojen blokem a tužkou, abych si mohl dělat poznámky a na nic nezapomněl. A nestačil jsem žasnout! Program byl pestrý jako šatník drag queen.
Nejprve se řešily kontejnery na třídění textilu. Pak někdo zjistil, že zmizely digitální informační tabule na úřadě, což vyvolalo konspirace, za které by se nemusel stydět ani Charles Fort. Následovala žlutá klikatá čára na Štítného 28, jejíž význam zřejmě znají jen zasvěcení členové tajného žižkovského bratrstva.
Důchodci požadovali slevy na permanentky do bazénu a kina, zřejmě aby mohli trávit více času mimo své byty, které jsou v létě rozpálené jako peklo. Někdo navrhl elektronickou verzi Radničních novin v angličtině, aby i cizinci žijící na Žižkově mohli číst o naší báječné bohémské čtvrti a tiše závidět.
Pak přišel nápad hodnotit vzhled domů podobně jako na pionýrském táboře. Představil jsem si, jak radní obchází domy a lepí hvězdičky na fasády: „Tento dům dostal pětku za oloupanou omítku a dvojku za kreativní satelit na balkóně!“
Vrcholem večera bylo vystoupení obyvatel domu s pečovatelskou službou. Nejprve se řešila zastavená instalace fotovoltaiky, ale rychle se téma stočilo k „cikánským spolubydlícím“, kteří prý běhají po střeše, roznášejí bahno po chodbách a ničí společné vybavení. Atmosféra houstla, jako když se v hospodě U Vystřelenýho oka blíží zavírací hodina.
Pak někdo zmínil štěnice a celý sál se otřásl kolektivním „brrrr“. Následovaly stížnosti na nedostatek popelnic, špinavý dvůr, holuby a neúrodnou půdu, kde nelze pěstovat rajčata.
Naštěstí se debata stočila i k jiným tématům: rekonstrukce křižovatky Ohrada, přesuny autobusových zastávek, veřejná zeleň u Billy na Hartigově ulici a obecní byt v neutěšeném stavu.
Na závěr padl dotaz na pana Pecku: „Co máte vy vlastně na starosti?“
Oba pánové, starosta i radní, se snažili ze všech sil reagovat na tento ohňostroj dotazů.
Co přesně odpovídali, vám neprozradím. Pokud chcete slyšet jejich reakce na vlastní uši, přijďte příště také. A teď to nejdůležitější, čím jsem měl dnes začít: Vstupné je zdarma!