Deník Žižkováka - náměstí přežilo, experti také

foto © David Tichý

Jiřák přežil čtyřicítky. A my zřejmě taky

Konečně se stalo něco, co jsme všichni potřebovali víc než další diskusi o dlažbě. Opadla vedra. Praha se přestala tvářit jako rozpálený plech na střeše tramvaje a na naše milované náměstí Jiřího z Poděbrad se začal opatrně vracet život.

A člověka přitom napadne kacířská myšlenka: nemělo se to náměstí otevřít až teď?

Třeba včera. V klidu. Bez čtyřicítkových teplot, bez městského saunového provozu a hlavně bez té menší vinohradské hysterie, která se v posledních dnech rozjela s vervou, jakou by jí mohl závidět i opoziční zastupitel před volbami.

Protože co si budeme povídat, když venku teploty atakovaly hranici, při které se člověk začíná samovolně měnit v sušené rajče, bylo zaděláno na problém. A někteří „experti“ nezklamali. Vybaveni teploměrem, odhodláním a patrně i touhou dokázat, že celá civilizace směřuje k zániku, vyrazili před kostel Nejsvětějšího srdce Páně a nad dlažbou naměřili neuvěřitelných šedesát stupňů.

Šedesát!

To už není náměstí. To je podle některých skoro indukční varná deska s výhledem na Plečnika.

Možná kdyby stejní badatelé vyrazili za město a přiložili teploměr někam nad suché pole, asfaltovou cestu nebo parkoviště u supermarketu, nestačili by se divit. Jenže tam by to nebylo ono. Tam by z toho nebyl příběh o tom, že „Jiřák je špatně“. A o to tady přece šlo především. Ne něco změřit, ale něco dokázat.

Že rekonstrukce byla k ničemu. Že všechno je špatně. Že tráva neroste dostatečně rychle. Že stromy nejsou vzrostlé hned po položení poslední kostky. Že náměstí, které se otevřelo po letech čekání, není první týden hotový les, klimatické lázně a zenová zahrada v jednom.

Dnes jsem se tam šel podívat. Bez teploměru. Bez transparentu. Bez touhy najít důkaz globálního selhání urbanismu. Jen tak, jako člověk, který kolem Jiřáku chodí, žije s ním a má ho rád.

A světe div se: za mě je všechno v pořádku.

Tráva je zelená. Voda ve fontáně řádně chlorovaná. Lidé sedí, procházejí se, děti běhají, psi kontrolují nově nabyté teritorium a kostel konečně dostal prostor, který mu celá desetiletí chyběl. Dokonce jsem našel i několik trávníků, které podle odborníků ze sociálních sítí na náměstí vůbec nejsou. Přiznávám, bylo to matoucí. Člověk je vidí vlastníma očima, ale na Facebooku četl, že neexistují. To jsou pak těžké chvíle.

A tak si říkám: nebylo by vlastně nejlepší otevřít Jiřák až na podzim? Ideálně po volbách. Nebo rovnou někdy v listopadu. Teploty by byly příjemné, dlažba by nikoho nepálila do duše, vánoční strom by svítil, vánoční lípa také, protože my na Žižkově a Vinohradech máme i v adventu svá specifika, a všichni by se pomalu procházeli po novém prostoru před kostelem s kelímkem svařáku v ruce.

A třeba by si konečně všimli toho nejpodstatnějšího: že Jiřák začal být opravdu náměstím.

Ne jen křižovatkou, trhem, průchozím prostorem a věčným stavem „někdy se s tím něco udělá“. Ale skutečným městským prostorem. Místem, kde má kostel důstojný prostor, kde se dá sedět, chodit, potkávat, nadávat, fotit, čekat na tramvaj, pít kávu, kritizovat město a zároveň ho mít rád. Tedy přesně to, co se na správném pražském náměstí dělat má.

Jistě, není všechno hotové v tom smyslu, jak bychom si dnes představovali. Ne všechno vyroste za týden. Ne každý strom poskytne stín v den výsadby. Ne každý trávník se chová jako koberec z hotelového lobby. A zavlažovací systém pod povrchem není věc, kterou člověk ocení při prvním selfíčku u fontány.

foto © David Tichý

Ale právě to, co není hned vidět, může být nakonec nejdůležitější.

Moderní náměstí totiž není jen o tom, jak vypadá první den po otevření. Je o tom, jak bude fungovat za rok, za tři, za pět. Jestli zeleň zesílí, jestli stromy porostou, jestli se prostor zabydlí, jestli lidé přestanou řešit, co všechno tam podle nich chybí, a začnou si všímat, co tam konečně je.

Jsme jako civilizace až příliš zvyklí, že všechno má být hotové okamžitě. Kliknu, přijede. Objednám, doručí. Zasadím strom, chci stín. Otevřu náměstí, chci hotový Central Park.

Jenže příroda má v tomhle naštěstí víc rozumu než my. Dává si na čas. Roste pomalu. Neúčastní se internetových hádek. Neodpovídá v komentářích. Prostě si dělá svoje.

A tak bych navrhoval drobný experiment. Nechme Jiřák chvíli žít. Ne týden. Ne jednu vlnu veder. Ne jedno rozhořčené odpoledne nad rozpálenou dlažbou. Dejme mu čas.

Třeba pět let.

Pak se tam sejdeme. Bez hysterie, bez teploměru přiloženého k dlažbě jako důkazního materiálu, bez potřeby okamžitě rozhodnout, kdo měl pravdu. Sedneme si na lavičku, podíváme se na kostel, na stromy, na trávu, na lidi, na trh, na děti, na psy a řekneme si, jestli se to povedlo.

Já si zatím dovolím malý předběžný verdikt: jsem rád, že už tady máme náměstí. Skutečné náměstí. A že po letech čekání dostal Jiřák šanci ukázat, čím může být.

A ne, šedesát stupňů nad dlažbou mi k tomu jako definitivní rozsudek nestačí.