Deník Žižkováka - Trhání zubu

Včera bylo zase tak krásně, až se člověku ani nechtělo věřit, po tom podivném začátku letošního jara. Slunce svítilo od časného rána a vzduch byl čistý a voňavý, jako by ho někdo profiltroval přes všechny ty rozkvetlé stromy, které lemují naše žižkovské ulice. Modré nebe připomínalo plátno nějakého malíře, který se rozhodl namalovat dokonalý jarní den. Oblačnost přišla až k večeru a po setmění dorazila i pořádná jarní bouřka.

A protože byla včera středa, a jak všichni místní dobře vědí, středa je na Žižkově dnem, kdy se to tady hemží kulturou jako mraveniště, bylo u nás na Žižkově opravdu živo.

Na Kostničáku, jak my místní s láskou nazýváme Kostnické náměstí, hrála živá hudba. Lidé postávali kolem, někteří se pohupovali v rytmu, jiní se odhodlali i k tanečním kreacím.

V galerii na Jiřáku, čímž pochopitelně myslím náměstí Jiřího z Poděbrad, byla vernisáž výstavy hned několika umělců.

Ale ze všeho nejlépe bylo večer na Koláráku, který se nyní oficiálně nazývá Žižkovo náměstí, ale tohle nové jméno používají snad jen turisté a úředníci z magistrátu. Pro nás starousedlíky to bude vždycky Kolárák. Tam Vojta točí pivo z Ostravy, jmenuje se Mustang a jak známo, Ostrava je kraj rázovitý, plný svébytných osobností a neopakovatelné atmosféry, takže i tady je to svérázné.

Jen na vysvětlenou pro ty, kteří by snad Vojtu neznali - Vojta je majitel pojízdné hospůdky na Žižkově náměstí, která se jmenuje Red Grill & Bar. Za mých mladých let bychom tomu říkali prostě kiosek nebo možná občerstvení, dnes se tomu říká foodtruck, protože angličtina zní vznešeněji.

Ano, byl to báječný večer plný smíchu, dobrého piva a rozhovorů s přáteli i náhodnými kolemjdoucími, kteří se na chvíli zastavili, aby pokecali. To mě vždy připomene, proč máte rádi život v téhle čtvrti, proč milujete Žižkov se všemi jeho vráskami, zákoutími a svérázným charakterem.

Zato dnes, to je mazec. Musel jsem totiž na dlouhodobě plánované trhání zubu, které jsem odkládal tak dlouho, jak jen to bylo možné. Každý přece ví, že návštěva zubaře, a zvláště pak trhání zubu, není nikdy moc příjemná záležitost.

Dopoledne mě tam čekali, a jakmile jsem vstoupil do ordinace, hned se na mě vrhli jako supi na mršinu, jako by se báli, že si to rozmyslím a uteču. Zubařská ordinace má specifickou atmosféru - směsice pachu dezinfekce, strachu a rezignace. Všude samé lesklé nástroje, které vypadají, jako by byly navrženy spíše pro středověkou mučírnu než pro moderní medicínu. A ten zvuk vrtačky, který slyšíte i ve vedlejší místnosti, jako by vám měl připomenout, co vás čeká, pokud budete zanedbávat pravidelné prohlídky.

Raději jsem se několikrát ujistil, který zub se má vytrhnout, pro jistotu, znáte to. Člověk přece čte v novinách o případech, kdy omylem vytrhli zdravý zub, nebo dokonce operovali špatnou ledvinu. V téhle situaci je zdravá paranoia na místě. „Tento vpravo nahoře, že?“ ptal jsem se a ukazoval jsem na viníka všech mých problémů. „Ano, přesně ten,“ potvrdil doktor s úsměvem, který měl být patrně uklidňující, ale v té chvíli působil spíše jako úsměv sériového vraha, který konečně dostal svou oběť tam, kde ji chtěl mít.

Samotné trhání sice trvalo téměř hodinu, ale vzhledem k injekci, která mi umrtvila polovinu tváře, jsem naštěstí nic necítil. Seděl jsem, vlastně spíše ležel tam v tom křesle, hlava zakloněná, ústa dokořán, jako nějaká lidská verze hry „nakrm hladového hrocha“, zatímco doktor s asistentkou se přehrabovali v mé puse nástroji, které by slušely spíš autopneuservisu než zdravotnickému zařízení.

Kde jsou ty doby, když mě coby mladého vojáka základní služby trhal zub posádkový zubař, tedy pokud to byl skutečně zubař a ne třeba řezník nebo automechanik, který se jen náhodou zatoulal do vojenské nemocnice. Tehdy se nic takového jako injekce na umrtvení nepoužívalo. Prostě voják to musí přece vydržet! Bolest je jen slabost opouštějící tělo, jak nám říkával náš velitel. Nu což, vydržel jsem, ale dneska je to naštěstí jinak. Zaplať pánbůh za moderní medicínu a anestetika, která vám umožní přežít dentální apokalypsu bez traumatických vzpomínek na bolest.

Takže samotné trhání zabralo téměř hodinu, během které jsem prozkoumal každý detail na stropě ordinace, každou prasklinu, každou skvrnu. Znal jsem ten strop lépe než svou vlastní dlaň. Pak jsem konečně vstal z křesla a trochu potácivým krokem, jako bych právě vystoupil z horské dráhy nebo absolvoval degustaci v pivovaru, jsem se vydal k domovu. Na cestu jsem ještě obdržel ústně pár rad od doktora, které jsem ve svém omámeném stavu sotva vnímal - něco o tom, že nemám pít alkohol, kouřit, jíst nic teplého a nejlépe se vyvarovat jakéhokoliv potěšení po dobu minimálně tří dnů.

Sestřička mi dala nějaké rady vytištěné na papíru, což bylo moudré rozhodnutí, protože v tu chvíli bych si nepamatoval ani vlastní jméno, natož pokyny o pooperační péči. A pak jsem dostal ještě účet, který mě probral z anestézie rychleji než kyblík ledové vody. Vzpomněl jsem si na pasáž z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde zaznělo: „Zuby nebrat, úplatek protislužbou...“ tak tady jsem musel naopak cálovat já. Ale taková je už holt doba - peníze na dřevo, jak říkávala moje babička.

Vyjdu na ulici a potácím se k metru jako opilý námořník po dlouhé plavbě. Injekce mě trochu rozhodila rovnováhu, takže chodník pod mýma nohama se chvílemi vlní jako moře při bouři. V puse mám nějakou drenáž, kterou mi doktor nacpal do díry po zubu. Půlku tváře necítím, je to, jako bych si tam přilepil kus polystyrénu. Nevím, zdali neslintám, ale mám silné podezření, že ano, protože kolemjdoucí na mě vrhají pohledy plné směsice znechucení a soucitu. Snažím se neotvírat pusu a nejkratší cestou dojet domů, kde se můžu schovat před zraky veřejnosti.

Sotva se metro rozjede směrem na Žižkov, přistupuje ke mně revizor. Ach, to mi ještě scházelo! Samozřejmě mám platnou jízdenku, jako každý řádný občan, ukazuji tedy svůj jízdní doklad a doufám, že to tím končí, když on na mě začne mluvit a já zjistím, že jde o bývalého kolegu z práce. Svět je někdy tak malý, že by se vešel do krabičky od sirek. Ze všech revizorů v Praze musím potkat zrovna Tondu, se kterým jsem před lety sedával v kanceláři.

Začne se vyptávat, jak jde život a jak se mám a tak dále a tak podobně. Stále necítím polovinu tváře a opravdu se mi nechce pouštět do družného hovoru. Ale přijde mi hloupé mu neodpovědět, vždyť jsme přece bývali přátelé, nebo alespoň kolegové, kteří spolu trávili osm hodin denně, pět dní v týdnu, po dobu několika let. Takže odpovídám doslova na půl huby, snažím se artikulovat, ale zní to, jako by mluvil člověk s ústy plnými kamení.

Raději ho hned v úvodu informuji, že jedu z trhání a necítím polovinu huby, to pro případ, aby si nemyslel, že se s ním nechci vybavovat. Nechci vypadat jako snob nebo někdo, kdo zapomněl na staré přátele jen proto, že změnil zaměstnání. Tonda je naštěstí chápavý, kýve hlavou a vypráví mi svou vlastní dentální anabázi, která zahrnovala tři návštěvy zubaře, kořenový kanálek a nějakou experimentální metodu, při které mu prý svítili do pusy modrým světlem. Poslouchám ho jedním uchem, druhým to pouštím ven a modlím se, aby má stanice přišla co nejdříve.

Naštěstí brzy vystupuji na Jiřáku, ovšem hned v podchodu narážím na žebráka, který chce pár drobných. Z mého pohledu jistě pochopil, že z toho nic nebude. Musím vypadat opravdu děsivě, protože i žebrák, který obvykle nenechá nikoho projít bez žádosti o almužnu, přede mnou ustupuje, jako bych byl nositel nějaké exotické nákazy.

Vyjedu po eskalátoru a na trzích potkávám Jirku, kluka co dohlíží na bezpečnost na trzích. Z dálky mě zdraví, mává na mě. Jindy bych se s ním rád zastavil, prohodil pár vět. Ale ne dnes. Raději to vezmu druhou uličkou a pozdravím ho pouze mávnutím ruky, aby se také nechtěl vybavovat.

Ještě budu muset zajít do kanceláře, i když bych nejraději šel rovnou domů, zalezl pod peřinu a nevylézal, dokud se má tvář nevrátí do normálního stavu. Ale mám tam nějaké dokumenty, které nutně potřebuji, a tak nemám na výběr. Před budovou potkávám usměvavou kolegyňku Petru, která má vždy dobrou náladu, vždy vypadá, jako by právě vyhrála v loterii, a nikdy nemá špatné slovo pro nikoho. Rád bych jí oplatil úsměv, ale asi slintám a moje grimasa patrně moc úsměv nepřipomíná. Stále necítím polovinu tváře, takže když se pokouším o úsměv, cítím, jak se mi jedna strana obličeje hýbe, zatímco druhá zůstává strnulá jako maska.

Kdo ví, jak jsem u toho vypadal, protože když jsem došel ke dveřím a chtěl jsem si odemknout jako vždy pomocí biometrického přístupového systému s funkcí rozpoznání obličeje, dveře se neotevřely a já byl nucen použít přístupový kód. To jsou ty dnešní vymoženosti, člověk si pak ani neotevře dveře. A to je jen injekce na znecitlivění dásně. Co by nastalo, kdybych se někde popral a přišel třeba s monoklem nebo s rozbitým nosem?

Asi se nebudu raději ani koukat do zrcadla, abych se nevyděsil k smrti. Počkám, až anestetikum vyprchá a tvář se vrátí do normálu.

V tom letáku, co mi dala sestřička, čtu, že to mám chladit ledem. To bude asi trochu problém, protože zrovna o víkendu jsem tak „šikovně“ odmrazoval lednici, že se mi podařilo utrhnout kus mrazáku. Chtěl jsem to udělat rychle a tahle to dopadlo. No lednice je sice stará asi rok, ale tohle na reklamaci asi neuhraju. Už to vidím: „Co jste s tím dělal, pane?“ ptá se technik s pohledem, který jasně říká, že cokoliv odpovím, bude špatně. „Nic, jen jsem to chtěl odmrazit,“ odpovídám nevinně. „A jak to, že to tady je prasklé?“ pokračuje ve výslechu. „To nevím, to asi samo,“ vylétne ze mě automaticky. Taková ta klasická dětská výmluva. To samo.

Když byly děti malé, tak se vždy vše doma rozbilo samo. Rozbité okno? Samo. Rozlitý džus na koberci? Samo. Škrábanec na autě? Samozřejmě také samo. Tehdy jsem tomu začal říkat, že u nás byl zase ten Japonec, co se jmenuje Tosamo. Tak se to ujalo a používám to stále, i když děti už jsou dávno dospělé.

Vůbec ty dětské hlášky, to by byla kapitola sama pro sebe. Jejich logika, jejich způsob uvažování, jejich schopnost najít výmluvu na cokoliv. Ale o tom zase někdy jindy, až budu mít méně oteklou tvář a více chuti do vyprávění. Teď mě čeká jen ledový obklad (pokud najdu nějaký led), prášky proti bolesti a postel. A možná, když budu mít štěstí, se mi bude zdát o včerejším krásném dni na Žižkově, o pivu Mustang a o všech těch příjemných věcech, které dělají život snesitelným i přes občasné návštěvy u zubaře.