Mše svatá za Věru Čáslavskou

Paní Radka Čáslavská, která se mimochodem narodila 4. srpna ve znamení Lva, se od úmrtí milované maminky vzorně stará o její památku a odkaz. Pokračuje v práci pro různé nadace, pořádá výstavy s artefakty, které se týkají sportovní kariéry V. Č. (medaile, diplomy, fotografie, samurajský meč, řády a vyznamenání atp.), naposledy např. zorganizovala podobnou akci před čtyřmi lety, kdy by se paní Věra dožila 80. let (výstavy se konaly mj. v Liberci a také v Národním muzeu). No a k desátému výročí odchodu paní Věry do sportovního nebe nyní pořádá (po organizační stránce) p. Radka mši svatou za maminku (stejně jako pořádala zádušní mši v r. 2016). Mše svatá se bude konat už příští týden, a to 9. září 2026, v krásných prostorách chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměststkém náměstí, a to v 17 hodin. Samozřejmě že všichni, kdo paní Věru Čáslavskou obdivovali a měli ji rádi, jsou na mši srdečně zváni.

Na závěr této mé neplánované „trilogie“ bych přidal ještě pár hezkých vzpomínek, které se mi i po deseti letech od našeho rozhovoru (Černošice, 3. 7. 2016) živě vybavují. Když se mne p. Věra v hospůdce, kde se povídání konalo, ptala, co si chci objednat, řekl jsem, že mi stačí nějaká minerálka. „Ale to ne, na takový rozhvor se přece musíme pořádně posilnit!“, rázně řekla p. Věra a objednala velikánský nakládaný hermelín, který, jak jsem již zmiňoval, opravdu sama na čtverečky rozporcovala, a z něhož jsme pak během rozhovoru svorně uždibovali. No a když zůstal poslední kousek, samozřejmě jsem ho galantně nabídl p. Věře, ale ona přišla s nápadem, že o něj budeme losovat „kámen, nůžky, papír“. No hádejte, kdo asi vyhrál? Sedminásobná olympijská vítězka v gymnastice (a držitelka desítek povětšinou zlatých medailí ze všech možných závodů, a také nejlepší světová sportovkyně za rok 1968), Věra Čáslavská! A rád bych ještě poopravil jeden malinký omyl, kterého jsem se dopustil – ta štamprlička výtečné hruškovice, kterou měla od lékařů povolenou, nebyla na dobré trávení, jak jsem napsal v prvním příspěvku, ale na prevenci trombózy.

No a na úplný závěr jsem si nechal vzpomínku, která dokazuje, jak laskavá a přátelská žena p. Čáslavská byla. Když jsem ji poprosil o věnování do její knížky Cesta na Olymp, zeptala se mne: „A jak vám doma říkala maminka?“ No, Mirečku, odpověděl jsem. A tak své věnování začala slovy: „Milému Mirečkovi přeje...atd.“ A pod to se podepsala svým typickým, řekl bych až hieroglyfickým podpisem (lze nalézt na Wikipedii) a k tomu „havlovské“ srdíčko (to mimochodem kreslí i p. Marta Kubišová, a přidává k němu ještě okřídlený šíp). Všechny e-maily, které jsem od p. Věry po našem rozhovoru dostal, ten poslední z 21. 8. 2016, jsem si nechal pečlivě zarámovat a visí na čestném místě v mé pracovně. A knížečka s věnováním leží v malém trezoru, spolu s dopisem od anglické královny Alžběty II. a životopisnou knihou s podpisem od Marlene Dietrichové.

Milá paní Věro, děkuji Osudu za to, že jsem měl tu čest se s Vámi potkat a strávit ve Vaší přítomnosti téměř 90 krásných a obohacujících minut, a věřte mi, že na toto setkání do konce života nezapomenu.

Váš „pan Mirek“ Seifert