V Ohrobci byl život krušný, ale veselý

Kolik jste měli krav?

Čtyři. A dvě jalovice. Měli jsme také prasata a kozy, na druhé straně pak králíky. Chodilo se na pastvu nahoru na Károv, ale tam je to už všechno zastavěné. Asi nejčastěji jsme chodili pást ke Břežanům, jak bydlí Šantrůčkovi. Také do míst naproti dnešnímu obchodu. Všude, kde byl jetel. Tady bylo všude pole, žilo tu jen pár starých lidí.

Kam jste chodila do školy?

Nejdřív do Zvole, pak na Zbraslav. Když jsem pak chtěla jít do učení, tatínek mi to zatrhl. Pracoval sezónně v modřanském cukrovaru, ale potom tam zůstal celý rok. Tak maminka na to hospodářství tady zůstala sama. Starší sestra se vdala. A tatínek řekl: Žádný takový, budeš doma s mámou, budeš jí pomáhat. To se mi moc nelíbilo, mě to nebavilo. Ale pak se začalo slučovat, začaly se slučovat vesnice.

To bylo v roce 1948?

1950. V tom roce jsem se vdávala. A muž šel na vojnu. Proto jsme se brali, bylo nám kolem 18 let. Pak se tady založilo první družstvo. Nikdo do toho nechtěl jít, znáte to. Obzvláště sedláci. Nakoupily se první traktory, ty neodpérované, nekryté. Pak přišel Zetor A, pak čtyřicítka, se kterou jsem jezdila já, ta byla pohodlná.

Družstvo bylo přímo v Ohrobci?

Ano, tady, pak se spojilo se Zvolí. Pak ještě s Libří, Libní a pak to všechno přebralo Agro, to už byl kolos. Začal se tu také stavět kravín, tak jsem vozila cihly. Když se postavil, tak táta řekl: Když sis to postavila, tak teď tam budeš makat. A já, že nechci. Moje rodiče už byli ale staří a maminka říkala, že to tady vezme za mě. Já jsem řekla, že ani za nic. Tak jsem šla ráno ve dvě hodiny do kravína.

Kam se odtud vozilo mléko?

Přijely pro něj tři velikánské cisterny už v pět hodin ráno. Muselo být vychlazené, zezačátku jsme jej dávali jen do konví, pak až se chladilo ve vodě. Svážely to jihočeské mlékárny. Jak jsem přišla domů, nasnídala se a vypravila děti do školy.

To bylo v těch osmnácti?

Já jsem měla děti později, až za čtyři roky od svatby jsem měla prvního kluka. Ale to už jsem jezdila s tím traktorem. Byl to život náročný, ale veselý.

Vzpomínáte, jak tu bylo za války sestřeleno americké letadlo?

No ježíšmarjá, to už mi bylo 14 let, šli jsme ze školy ze Zbraslavi, když to tady spadlo. Když nám ujel vlak, chodili jsme pěšky až na Zbraslav. Když po řece šly ledy, nebo byly záplavy, chodili jsme stráněmi. To jsme přišli do školy třeba v devět hodin, ale pan ředitel nám to bral. Šli jsme tedy ze školy a slyšeli ránu, tak jsme běželi. Vedle nás bydlel pan Kverka, obecní hajný. Nechtěl nás tam pustit, protože jak letadlo spadlo, vybuchovala stále munice. Tak jsme se dívali z dálky. Viděli pilota, jak ho ten oheň v kabině napřímil a postavil. Bylo to hrozný. Bylo mi ho líto. Hrozně.

Naši lidé ho potom odvezli na dvůr nějakého statku, že?

Rychle ho odvezli, než přijeli Němci. Dali ho k Šafránkovým, pak k Pařízkovým. Pan Pařízek dělal toho času starostu. Nechali ho odvézt do Zvole a tam ho bez účasti pohřbili. Ale to se rozkřiklo. Když ho vezli, tak jsme se všichni šli podívat jako ke svým hrobům a dívali se, jak ho uložili. Paní Soukupová, která tady bydlela, uměla německy a anglicky a on měl na krku medailonek s adresou. Dala vědět do ciziny, že ho tady sestřelili a přijeli si pro něj rodiče nebo snad přímo jeho letka, vyjmuli s hrobu a odvezli ho.

Jak vzpomínáte na zdejší hospody?

Tam, kde je dnes hospoda U Trojánků, se říkalo dříve U Boháčků, další byla v zatáčce na Zvoli, to bylo U Slavíčků. Do jedné chodili sedláci a do druhé obyčejní lidé.

A která byla sedlácká?

U Slavíčků, ale přitom byla menší než U Boháčků. Býval tam polyfon, taková ta hrací skříň s valčíky a podobnými písněmi. Odpoledne nebo navečer jsme tam chodili skákat, když jsme tedy nehráli na pikolu. Až jako starší jsme se učili tancovat. Na tancování to ale zase bylo lepší U Boháčků. Měli jsme hezké dětství, ale to všecko až po práci.

Jakou jste tu měla partu?

Skvělou. Bylo tady hodně lidí, kamarádi kamarádů, nevím kolik nás bylo. Hodně. Kluci a holky. Neřešili jsme, jestli je někdo ze sedlácké rodiny, nebo ne. Až když jsme pracovali pro družstvo, dostali jsme se občas i do Prahy nebo třeba do Kamenice i jinam, kde se pořádaly výroční schůze.

Jak za vašeho dětství vypadala trampská osada Károv?

Tam byla ještě pole. Trampové byli až vzadu na Kárově, ještě za pizzerií. Víte, tihle zdejší lidé trampům moc nevěřili. Ale byli bezvadní. Jak jsme mohli, tak jsme tam vždycky zdrhli. Soboty, neděle, oni hráli, měli tam oheň, pekli buřty, zdáli se nám takoví příjemní. Ale pro zdejší lidi to byli cizinci, přivandrovalci. Byli to většinou Pražáci, kteří na konci víkendu rychle zmizeli. Neměli pořádné chaty, jen takové staré boudy. No a to místní nemohli přijmout.

Trampové se asi také líbili zdějším holkám, ne?

To víte, že se líbili. Místní kluky to samozřejmě štvalo. V osadách, které měly různé názvy, jako Gigant a tak dále, se hrával volejbal. To se nám líbilo.

Na konci Károva, až tam dole pod kopcem, mělo být středisko Hitlerjugend. Slyšela jste o tom někdy?

Nevím o tom, nebo už si možná nepamatuju. Ale Hitlerjugend jsem zažila. Na Zbraslavi v měšťance, když nás vystěhovali ze škol. Chodili jsme se učit do různých vil a oni po nás házeli kameny, byli to takoví škodolibí hajzlíci. Nejčastěji, když jsme se chodili učit do přírody Modřanského údolí. To byly hotové boje. My jsme po nich házeli kamení, oni po nás. Pan ředitel vždycky říkal: Nedělejte to, nebo nás potom zavřou všechny. Ale my jsme se poprali. Nakonec ty děti ale byly chudáci, protože je Hitler nasadil do války, i když jim nebylo ani čtrnáct let. Byla to hrozná doba. Nejhorší je, že to vždycky nejhůř odnesou děti. Lidé si to dneska neuvědomují, neváží si toho, že tu máme klid a mír. Byla to hrozná doba, ale zaplať pánbůh, že nám se to tady vyhýbá.

Jak si pamatujete na osvobození?

Pátého byli Rusové v Praze, sem se dostali až sedmého. Poslouchali jsme rádio, tak jsme věděli, že se sem valí. Byly jich tu pak plné zahrady, měli po válce, tak pili a někteří otravovali lidi.

A jak vzpomínáte na Němce?

Ke konci války nám škodili. Museli jsme jim odevzdávat mléko, maso, obilí. Když jste to nedělali, zavřeli vás. Vzpomínám si na situaci na konci války, kdy bydleli v Břežanech na zámku. Přišli do Ohrobce a sbírali kola. Chodili od baráku k baráku a prohlíželi, kdo má jaké kolo. Bylo to krušné, já jsem taky měla staré kolo, asi na nich chtěli zdrhnout. Odjeli na nich do Břežan, ale tam je parta místních postřílela v zatáčce. Jednomu Němci se podařilo utéct a doplazil se ke svým lidem do Břežan. A nastalo peklo. Dostali jsme hlášku, že nás mají přijet z pomsty vypálit. To víte, kryty jsme neměli, tak jsme utekli do lesů.

Kam jste se schovali?

My jsme tedy byli u Dolejších, měli chlív a pod ním vydlabanou místnost. Bylo to hrozné, nedalo se tam vůbec dýchat. Před devátou večer začal halas. Tatínek vylezl a šel se podívat ven. A to už přijeli Rusové. To už byl sedmý květen.

Na návsi v Ohrobci je pomník Jiřího Doležala a Ferdinanda Kallasche, kteří byli v těch dnech zastřeleni. Jak se to seběhlo?

Stáli opření o plot a pro něco se ohnuli. Němci na druhé straně si mysleli, že mají zbraň, ale oni žádnou neměli. Ale skolili je. Lidi se v té době báli, protože se střílelo. Když sem jeli, vystřelili pancéřovku Hanyšovým na chatu, lidi byli vyplašení, že to špatně dopadne. Byly to takové hrozné momenty, že už si je člověk moc nepamatuje.

Prozradíte recept na to, jak se dožít tak požehnaného věku? Nekouříte, nedáte si alkohol?

Už ne. Ale když jsme byli mladí, tak jsme si dali – chodili jsme třeba na zábavy ke Trojánkům. Já ale naštěstí měla taková bránidla. Byla tam dobrá hostinská, a když jsme si daly frťana, tak vždycky říkala: Holky, tady máte namazaný chleba sádlem a zakousnout. Nikdy jsme se neopili, když jsem už měla dost, tak mi začala brnět brada. Mému muži zase začaly brnět ruce. Přestal pít panáky, dal si jen pivo a bylo to dobré.

Svatbu s manželem jste měli tady v Ohrobci?

Bylo veselo, přišlo padesát lidí. Manžel byl ze Zbraslavi. A jeho maminka s tatínkem měli na starosti kostel v zámku. To víte, faráři, všechno se to sem sjelo. A co já měla za známé? Měli jsme dvě místnosti, ale naštěstí jsme se brali v červenci, takže jsme jedli venku. Bylo to hrozné, veselice až do rána na celé ulici. Zabijačka, husy, kachny a koláče. No blázinec, blázinec.

Co dělal váš muž po té vojně?

Pracoval na Zbraslavi jako čalouník a řemenář. Dneska jsou to brašnáři, už to řemeslo zaniká. Chytil se pak v cukrovaru, šel tam na brigádu a pak tam zůstal až do odchodu do důchodu. Pak se mnou ale dělal pět let ještě tady v kravíně. Takže jsme spolu táhli celý život.

Jací byli vaši rodiče?

Maminka byla hrozně pracovitá. To se nedá vůbec vysvětlit, jak se dřív žilo. Chodila do lesa, vázala si na opratě otepy dříví, donesla je domů, nasekala je. Dřevěná podlaha musela být pořád vybílená. Naši chodili v neděli do kostela do Zvole, ale já musela mít napečené buchty a tu podlahu čistou. Jednou jsem na ně dala papíry z velké role, co jsme měli z papíren, aby se nepošlapala. A tatínek přišel a řekl: Dej to pryč, nebudeme chodit po papírech. Co tě to napadlo? Tak jsem musela papíry odtáhnout a oni mi to zase pošlapali. Bylo to krušné, ale bylo to dobré. Nefňukala jsem, každou práci udělala. Tatínek mě vedl jako kluka, a tím jsem se dostala až na ty traktory. To mě potom hrozně bavilo. Byla jsem jim vděčná, maminka na mě byla přísná, musela jsem mít všude pořádek, a tatínek mě zase mě vedl k těm venkovským pracím.

Jak se k sobě tehdy zdejší lidi chovali?

Byli spokojenější. Pomáhali si navzájem. My jsme třeba měli mlátičku, tak jsme mlátili obilí Buriánkům, kteří ji neměli. A chodili nám pomáhat. My jsme zase pomáhali jim, půjčovali jsme jim dobytek, aby mohli orat a sklízet. Lidé byli utahaní a udření, ale i tak si přišli večer popovídat k nám před barák a sedli si na obyčejnou stlučenou lavici. V zimě se zase dralo peří. Přišla celá vesnice. To už dneska znají děti jenom z pohádek. Když se v této kuchyni trochu zvedl průvan, létalo peří po celé místnosti až na ulici.