Před 120 lety se narodil Oldřich Čech - krejčí, muzikant, chatař a trochu jiný komunista

Dětství u šachet provázené zklamáním z Masarykovy republiky

Rodiče Rudolf a Marie Čechovi žili skromně. On byl horníkem, jako jeho otec, strýc a mnoho dalších chlapů z vesniček kolem Kladna, ona v domácnosti, jak už to tehdy ve venkovských chalupách chodilo. Měli celkem 3 děti. Syny Oldřicha a Svatopluka, nakonec i dceru Růženu. Kluci dělali venkovské klukoviny, ale Růžu mělo čekat studium hudby v Praze. Československá republika vznikla ve chvíli, kdy bylo Oldřichovi 12 let, tedy nelze říct, co od ní jako kluk očekával. Velmi brzy ale poznal, že na nuzný život horníků změna režimu neměla valného vlivu. Nenásledoval proto rodinnou havířskou tradici. Stal se pomocným a následně řádným krejčím, k čemuž mu jako vzor byl dán strýc jeho matky. Vedle toho s otcem, dědou a bratrem chodil muzicírovat po vesnických tancovačkách.

Potom přišla hospodářská krize. Děti v hornických vesničkách byly často podvyživené a poslední ránu jim dala tuberkulóza. Projdete-li si dřetovický hřbitov, najdete na něm množství hrobů, ve kterých leží dívky, které odešly z tohoto světa v době jejich dospívání právě v polovině 30. let minulého století. Mezi nimi i nadějná Růža Čechová. Někdy v té době dvacetiletý Oldřich začal pochybovat o schopnosti -rodinou tradičně volené sociální demokracie- zajistit pracovníkům na šachtách a jejich rodinám alespoň základní podmínky k žití. Nebyl sám, velká část dělníků na Kladensku postupně začala více volit komunisty i se v komunistickém hnutí osobně angažovat.

Jeho žena říkala, že tři šestky v narození jsou jasný vzkaz

V roce 1937 se Oldřich Čech seznámil s rozvedenou Marií Lulovou, rozenou Mayerovou. Ta měla z 1. manželství dceru Milenu (později provdanou Švarcovou). Necelý rok po svatbě, která se konala 5. března 1938, se jim narodilo jediné společné dítě, syn Oldřich. Společně žili v Otvovicích až do konce války. Část tohoto období byl Oldřich Čech zaměstnán jako krejčí, část jako totálně nasazený ve prospěch Německé říše. V roce 1945 se všichni přestěhovali do Slaného. Nejprve bydleli po úředníkovi gestapa na náměstí, později u Matějků kousek pod nádražím v čp. 686. Tam s nimi vedle syna Oldřicha byla krátce i jeho manželka Jaroslava (rozená Suková) a vnuk Tomáš, pozdější zakladatel Železničního muzea Zlonice. Od poloviny 70. let žil Oldřich Čech se svou manželkou Marií v panelovém domě čp.1502 až do své smrti.

Aktivně se, hned v roce 1945, nikoli až po Únoru 48 jako mnozí prospěcháři, podílel na vzniku jedné z místních organizací KSČ. Vzhledem k jeho životním zkušenostem z období 1. republiky a protektorátu to nebylo nic divného. Divné nebylo ani to, že v roce 1969 z KSČ demonstrativně vystoupil ani ne tak proto, že naše území obsadila vojska států Varšavské smlouvy, která tu měla v podobě sovětských základen i zůstat, ale spíše proto, jak se prospěcháři mezi komunisty převlékali sem a tam a aby se vyvinili, mstili se na spolustranících za často až směšné „hříchy“. V 60. letech se stal vášnivým chatařem a půl svého života trávil na chatě v Bílichově, kterou s rodinou vybudoval a chtěl přenechat svému vnukovi Tomášovi. Krejčím zůstal napořád, tedy i po skončení pracovního poměru. Velké dědictví, které počátkem 70. let postihlo jeho manželku, jej náhle pocitově proměnilo -po celoživotní práci- v toho, kdo „přišel s holým zadkem“. Tak až do 80 let zkracoval, zužoval, záplatoval, aby měl vedle důchodu i nějakou korunu navíc.

Jeho poslední velkou prací byl černý oblek z předválečné anglické látky, který si měl jeho vnuk Tomáš obléct na poslední rozloučení, které se však nikdy nekonalo ani v kruhu rodinném. Respektována nebyla ani poslední vůle. Když o financích devadesátileté vdovy vzhledem k věku rozhodovala její dcera, už se neplatilo ani za hrob. Byl prý zbytečně drahý, protože jde o dvojhrob, tedy dvojnásobné nájemné za místo. Tak vdova po Oldřichu Čechovi skončila v hrobě s nápisem RODINA ŠVARCOVA. Jeho syn Oldřich v hrobě s nápisem RODINA SOCHOROVA, ten ale jen na zhruba 10 let. Dnes už je v rodinném hrobě, kde odpočívá se svým otcem, jeho rodiči i Růžou. Zbyl každopádně pocit zmaru, vzpomínky na již neexistující chatu, pár fotek a magnetofonové nahrávky vnuka Tomáše, který bez -nadměrně zdrcující- úhony přežil kritické chvíle dospívání právě díky svému dědovi, na kterého v dalších řádcích zavzpomíná.

Když pomáhal vnukovi přežít jednu ránu za druhou

Bylo mi 11, psal se rok 1977, rodiče byli rok od sebe, já u táty o 7 let mladší druhý syn mých rodičů u matky. Tehdy mě stíhala jedna dětská katastrofa za druhou. Máma oslavila velkolepou svatbu se svým novým manželem na hradě Křivoklátě. S desítkami hostů, aniž by mi o ní kdy řekla. Nehodil jsem se do omlazovacího scénáře a dozvěděl jsem se to až zprostředkovaně. Tak cajk, už to ví, co víc by chtěl slyšet. Otec mi na přilepšenou v době mé povinné návštěvy u matky vyhodil tehdy mou jedinou trvale přítomnou psychickou oporu, kocourka Fouse. Nové maceše prý smrděl. Nedal ho ale třeba k rodičům mé matky do nedalekého Dřínova (oba se ke mně chovali velmi hezky a kočky vždy měli a mohl bych tam za ním občas zajet), ale krakoveckému kamarádovi své sestry tak, abych už ho nikdy neviděl. Nemám ani jeho fotku. Tělocvikář přezdívaný Gibon nás proháněl po tělocvičně, aby na základě vloh ke košíkové rozhodl, kdo má právo zůstat s kamarády v (od 6. třídy sportovním) áčku a kdo bude přeřazen do béčka k přespolňákům. Trochu moc ran najednou pro malého kluka. A tehdy mě dědeček začal zasvěcovat do jiného světa, než jsem znal. Úvodem pravil, že: „Nejsou-li panenky, musí se tancovat s kurvama,“ což pro daný případ doplnil tím, že dítě si rodiče ani učitele nevybírá, má se k nim chovat uctivě, ale musí myslet především na svůj pozdější život. O prázdninách mi vyprávěl o meziválečném životě v Dřetovicích a já ho, stejně jako babičku, nahrával v chatě 113 na Bílichově na tátův kazeťák Toshiba. Tehdy mi dal na přečtení několik -v tehdejší době často ne vždy zcela vhodných- knih. Já chci být já i po smrti, Jak chutná moc, Hovory s TGM, Ben Hur, Červený stan a podobně. Též mě naučil naladit (na stařičkém tranzistoráku AIWA, který mi současně dal) Hlas Ameriky a dodal: „A nikomu to neříkej, ve škole už vůbec ne,“ což bylo jeho nejčastější ukončení řeči ke mně. Nezapomněl varovat, že také oni lžou ve svůj prospěch jako ti naši, ale porovnáním si může člověk vlastní hlavou rozhodnout, která z nepravd je blíže skutečnosti.

Úplně nejsilnější sdělení bylo (ještě před prázdninami) to, jehož konec ani on sám nemohl čekat. Vysvětlil mi, že se nemám nadměrně rvát o udržení ve svém původním kolektivu, kde většina bojuje o zařazení mezi ty -pro politiku vedení školy- lepší. Že při mé výšce mě stejně vyřadí, jako mně fyzicky podobné. Že tohle bylo v Německu před 2. světovou válkou běžné. Že to soutěžení ve sportu a zápasení tehdy dosáhlo stavu, kdy děti v Hitlerjugend soupeřily až tak, že občas některé přišlo o život. Bral jsem zrovna tohle s nadhledem - kecy v kleci, nejsme v Reichu. Šel jsem po prázdninách do béčka ke klukům z vesnic a byl za chvíli v pohodě. Až do okamžiku, kdy v dalším roce o něco starší kluk z našeho paneláku před onou tělocvičnou ukazoval spolužákovi ze slánské „Londy“ nově nacvičený úder karate a neštěstí bylo na světě. Mladý život během okamžiku vyhasl. Samozřejmě neúmyslně, ale já díky předchozímu varování (nemohl to opravdu čekat, zato u pedagogů bych opatrnost před důsledky přehnané adorace sportovního soupeření očekával) ve svém nitru tu selekci v tělocvičně a vyvyšování sportovně zdatných nad nezdatnými na obyčejné základce od té nešťastné události už nikdy neoddělil. Vlastně od té doby se mou rodinou stala už jen železnice, kdy jsem chtěl vypadnout nejen z domova, ale i z baráku a školy obecně. Jenže ani tam bez dědy cesta nikam nevedla.

Když psal exkámošovi, vrcholnému komunistovi drzý dopis

Psal se rok 1980 a já dělal přijímačky na SPŠ dopravní v Praze. Vybráni byli „vhodnější uchazeči“. Samozřejmě to dle dospěláků v mém rodinném okolí nebylo tím, že moje matka chodila v černých hadrech za Palacha, otce následně vyhodili z KSČ a děda v reakci na to hodil do obličeje šéfovi místní organizace KSČ svou a babiččinu stranickou knížku, tedy ukončil členství po svém. Už vůbec to nebylo tím, že macecha létala za jejím emigrovaným bratrancem do Švédska a matčin nový manžel za svým emigrovaným bratrem do Kanady. Bylo to tím, že jsem nepozorný, nemám vlohy, měl bych se zlepšit. Tuto důvodovou zprávu jsem byl zvyklý doma poslouchat od předškolního věku. V tu chvíli dědovi ale ruply nervy. Napsal dopis, jehož adresátem byl předseda Krajské organizace KSČ v Ústí nad Labem Jaroslav Hajn (8. 12. 1919 Řisuty – 6. 9. 2003). Něco na téma, že když spolu zakládali základní organizaci KSČ a šlo jim o to, aby „podvyživené děti okrádaných havířů nechcípaly na tuberu“, nečekal ani likvidaci rodinných hospůdek, koloniálů a kravičkářů (Hajn byl z rodiny drobných zemědělců) koncem 50. let, natož přehnanou perzekuci dětí těch, kteří nechválí příchod zahraničních vojáků „pomáhajících“ v rámci vojenského paktu (oba byli původně rádi, že po válce Stalin Rudou armádu stáhl i z agresorského Slovenska a smáli se, jak na slovenských hřbitovech jsou jen partyzáni a žádný fašista) na našem území. Že to bude především ztráta pro společnost, když se nestanu železničářem. Babička naříkala, že se bojí, ale současně byla na jeho postup hrdá. Děda už jen zařval na remcajícího otce, ať napíše žádost na SPŠ SaD Děčín a nechá si svoje (tedy macešiny) rozumy. Byl to jediný případ, kdy od přistěhování se druhé macechy vstoupil do našeho bytu.

„Žádosti bylo vyhověno,“ psal ředitel školy Záruba. Tak jdeme na to. Na děčínské průmce byla také tradičně úspěšná sestava na republikové mistrovství v košíkové. Jen k tomu nepotřebovali onu selekci a profesor Bulka nás mrňavé dokázal použít třeba k přepočítávání nábojů do samopalu na brannou výchovu a ještě nás nechat si vystřelit navíc, když počítání dopadlo, jak mělo. Navíc 5 ze 7 dnů v týdnu mimo „domov“. Jen dědovo drsná kontrola výsledků, aby Jarda viděl, že se nejen nebojíme ozvat, ale ani makat. Roku 1984 jsem už psal předsedovi Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Jaroslavu Hajnovi sám. Dědou „cenzurovaný“ dopis byl ve smyslu, že děkuji vedení našeho státu (ne straně) za apolitické rozhodnutí mi umožnit studium, že jistě svůj dluh společnosti prací výpravčího splatím. Za týden mi „Jarda“ z ÚV KSČ písemně odpověděl. Dědovi nikdy.

Když vítal změnu, ale revolucionářům nevěřil

Když jsem se stal výpravčím, byl nadšený. Co víc si může krejčí nutící vnuka chodit v košili, saku a kravatě (se skřípotem zubů třeba k texaskám a botaskám) přát, než že chodí do práce v uniformě a sedí v kanceláři. O mém naprostém zhroucení na podzim 1984, ze kterého mě vytáhl čistě kolektiv lidí stanice Klobuky v Čechách a následné přidělení bytu o 2 roky později tamtéž, už nevěděl. Bral nitroglycerin a já bych si tehdy radši z macechy hodil provaz, než abych ohrozil jeho zdraví. Když soudruzi po návštěvě Michaila Sergejeviče Gorbačova v Praze museli sehnat nějaké mladé nekomunisty do funkcí a natlačili mě proto v roce 1988 na místo náčelníka stanice Chlumčany u Loun, bral to jako návrat k tomu, co si v roce 1945 představoval. Pak přišel listopad 1989 a on začal stárnout před očima.

Vzpomínal (na pozadí nárůstu náhlých odpůrců poválečného přesídlení Němců do Německa), jak v říjnu 1938 nebylo kde ubytovat naše lidi vyhnané Němci z pohraničí. Mluvil často o tom, jak jeho nevlastní dceru málem zabilo bombardování Kralup západními spojenci a jak byl později nasazen k odklízení následků bombardování Škody Plzeň. Předvídal, že nejprve „západ“ vyvolá nacionalistické pnutí v Jugoslávii, protože se nebála Hitlera ani Stalina a má silnou armádu, která neposlouchá Varšavskou smlouvu a nepodřídí se ani diktátu NATO. Že „vosumašedesátníci“ náhle zapomenou, jak se Tito snažil podržet jejich Dubčeka, když už mu v KSČ i v Moskvě zvonila hrana. Že Gorbačov skončí, aby šlo rozbít Sovětský svaz a vykličkovat z příslibu nerozšiřování NATO na východ výměnou za sloučení Německa. Že ti stejní, co se bránili Glasnosti a Perestrojce, aby mohli beztrestně krást za komunistů, budou chválit konec Gorbiho, aby mohli s převlečeným kabátem beztrestně krást v novém režimu.

Co nečekal, bylo Rumunsko. Zkažené vánoce 1989, kdy stále opakoval, že Rumunsko před nástupem komunistů na tom nebylo jako my v Čechách a na Moravě, ale jako Podkarpatská Rus, prostě žádný průmysl, jen bída, kopce a lesy. Že Francouzi celou dobu podporovali Nicolae Ceaușescu, ale teď vyvolali energetickou krizi a nechali ho v rámci následných protestů zavraždit. Že lidé u nás, kteří celou dobu říkali, jak nás osvobodil Sovětský svaz, jako by nebylo západních spojenců, teď hulákají, jak nás osvobodily USA, jako by nebylo SSSR, aniž by kdykoli nyní nebo dříve zmínili, kolik Rumunů za naše osvobození položilo život, když se Rumunsko měnilo z aktivního pomocníka německých nacistů na komunistický stát. Že lidé, kteří mlčeli a náhle velkohubě odsuzují vstup armád Varšavské smlouvy k nám v srpnu 1968, naprosto ignorují, že to byl právě Ceaușescu, který se na okupaci odmítl podílet a rumunské tanky neposlal.

Naprostým šokem bylo, když Gibona, který nás na základce třídil dle tělesné zdatnosti, vystřelila revoluce do funkce ředitele školy a bylo adorováno, jak trpěli komunistickou zvůlí jeho předci. Doby, kdy slánští „historici“ v oslavných životopisech vynechávají, že vedle tělocvikáře byl i ruštinářem, že otevřeně manipulují texty, jakoby dotyčný na Hájích v 70. letech (samozřejmě díky zlé normalizaci) vůbec neučil, kdy o zabitém žákovi K. nenajdete nikde ani řádku, snad jen v hlavě jeho zestárlé třídní učitelky, která pravidelně od přelomu 70. a 80. let nechávala (k nelibosti režimu) nosit kytky obdržené na konci školního roku k jeho pomníčku, se už nedožil. Po puči na Gorbačova a následných nadšených komentářích těch, kteří by: „Bez Gorbačova a uvolnění získaného díky němu doteď dál chodili poslušně v průvodu a vyřvávali podporu KSČ,“ televizi vypnul a jedinou radostí pro něj bylo, že jeho vnuk už může studovat vysokou školu – dálkově, bez komunistického posudku, se zaměstnáním, vlastním bytem a rodinou. A také to, že se mu narodila pravnučka Jana, které si ale příliš neužil. Zemřel 29. ledna 1992.

Vzkaz vnuka dědovi tam, kde se jednou zase setkají

Ty 3 královny kráčející se svými dvaceti miliony z dědictví a z práce svých manželů vstříc kralickým betlémům došly svého cíle. Malá Jana si založila rodinu, se kterou vloni dostavěla ve Slaném vlastní barák. Nebezpečí, že bych jim z dvacetimilionového majetku pro ni uždíbnul, přestalo hrozit a hlavní smysl jejich života tak skončil. Sice je dům na splátky, ale s čistým štítem. Bez pomoci 3 fúrií, které mi ani moje fotky z dětství a školy, táty u motoru tůčka či nás všech u chaty nevrátily, jen aby se pomstily, že jsem (pro každou z jiného pohledu) vůbec existoval. No prostě přesně před rokem, přestože se narodily v rozmezí téměř dvaceti let, jedna po druhé krátce po sobě odešly. A protože, jak by řekla babička: „I rohatej má smysl pro srandu,“ trefovaly se kalendářně přesně. Ta, která mi nikdy nezapomněla soucitně sdělit, že mojí životní smůlou je, že lidi zajímá herectví, balet, řezbářství a podobně, zatímco ta moje železnice nezajímá nikoho, odešla den poté, co jsem se s dcerou zúčastnil v karlovarském Imperiálu slavnostní premiéry filmu Amerikánka, ve kterém jezdím se svou drezínou. Ta, která mi opětovně nechala z kapsy zmizet celou mzdu, takže jsem opakovaně musel zrušit odjezd za mou slečnou do Děčína a dohnala mě tak málem k sebevraždě, při jejímž plánování jsem své životní lásce dal předem dopisem volnost a jen díky tomu se o 5 let později poznal s tou, kterou jsem si později vzal, odešla den před manželčinými narozeninami. A ta, která mi najust nedala jméno po Tobě, ale pozérsky po -v půlce šedesátek politicky znovuvzkříšeném- prezidentovi Masarykovi, ta trilogii zakončila den před Tvým datem narození.

Zbývá dodat už jen aktuální hlášení: Bydlíme se ženou v Lisovicích, vesničce, kde máme za areálem stromky z Bílichova i krmítko pro sýkorky, stehlíky, červenky a další ptáčky, jako jsme mívali před chatičkou. Pod okny nám jezdí traktory a na oknech hnízdí jiřičky jako ve Dřínově, z parčíku vidíme na vlaky jako pod nádražím ve Slaném. Po domě nám běhá nový kocourek Fous. Hrob jsem uhrazením dlužného nájmu vykoupil a místo nám předplatil do 25. listopadu 2123, abyste vy všichni i já s manželkou měli klid a nemohl se vyskytnout někdo další, komu přijde placení 1/4 tisíce (cena půllitrovky běloruské vodky) ročně za dvojhrob předků zbytečné. Moje vnučka Viktorka už od 4 let umí písničku „Utikal zajíček“, kterou si mi složil a zpíval. Vánoční kaktus po Tvé mamince máme stále doma. Obraz hospodských štamgastů darovaný Ti J. T. Blažkem i Tvoje pendlovky jsou v našem obýváku. V kanceláři sedím mezi sekretářem a knihovničkou, které jste měli v obýváku, shora na ně svítí lustr, co dostal táta od Havelků a svítil na ně i u vás. Víc zachránit nešlo. Chatu jsme se ženou koupili podobnou, protože z té staré si vetešníci udělali bazar a pobrali nejen vybavení včetně pistolky PZK, kterou si celou válku i později schovával, ale i moje hračky, které jsem si tam díky Tobě a babičce mohl před macechou schovat, nebo obrázek pohádkového kocourka, který mi namaloval táta. Nakonec ji úmyslně nechali zničit, jen abych ji neměl já. Dát tu náhradní celou dceři Janě nebo vnučce Viktorce, jako kdybych ji zdědil, ale nemohu. Máme ji logicky se ženou napůl. Musíme to proto vymyslet všichni společně, aby ze mě nebyl také mamonářský podrazák. Co nejdříve, aby to po mém případném náhlém odchodu za Tebou nedopadlo jako s tou Tvou milovanou chatičkou. Už jsem sehnal mimo společné jmění manželů peníze odpovídající půlce kupní ceny chaty. A že měla babička pravdu a čert je opravdu srandista, ani se neptej, kde je přede mnou (a zákonem) nestihli včas ukrýt. Prostě je jasné, že na tom kopci nad Dřetovicemi ještě nějakou dobu na mě musíš počkat, protože tady ještě nemám dokonáno.

Tak ahoj a užij si své 120. narozeniny, jakkoli jsou fyzicky nedožité. No a vy všichni, kteří jste to dočetli až sem, se nezlobte, jestli se vám v mých vzpomínkách na skutečné dění něco nelíbilo, protože jste to slyšeli jinak. Já to vnímal přesně tak, jak to píšu.