Nejsme jiní, jen komunikujeme jinak

Lea Pálošová, sociální pracovnice a sama osoba se sluchovým postižením, v rozhovoru vysvětluje, jaké bariéry neslyšící v každodenním životě potkávají a co může každý z nás udělat pro to, aby komunikace byla jednodušší a srozumitelnější pro všechny.

Neslyšící a nedoslýchaví lidé nejsou žádnou výjimkou ani raritou – jsou to naši sousedé, kolegové, spolužáci, přátelé. Přesto o jejich světě většina společnosti ví jen velmi málo. Stále přetrvávají zastaralé představy, zkostnatělé názory i slovní obraty, které je zbytečně staví na okraj. Často zapomínáme, že jejich život není „jiný“, jen má svá specifika – a těm je dobré rozumět. Čím více o nich víme, tím snadněji dokážeme bourat bariéry, které vznikají hlavně z neinformovanosti.

Jak mluvit správně:
Preferovaným termínem je osoba se sluchovým postižením, který zahrnuje neslyšící, nedoslýchavé i ohluchlé. Pokud je to relevantní, je vhodné upřesnit konkrétní skupinu. Termíny jako hluchoněmý či postižený se dnes považují za zastaralé, stigmatizující a pro některé lidi i zraňující.

Rozhovor s naší kolegyní ukazuje každodenní realitu života se sluchovým postižením zblízka – bez předsudků, bez mýtů, zato s porozuměním a respektem.

Rozhovor s Leou Pálošovou

Jak ses dostala k práci v Unii neslyšících Brno?
Ještě před nástupem do Unie neslyšících Brno jsem krátce pracovala jako číšnice v Kavárně u Žambocha, takže prostředí mi nebylo úplně cizí. V rámci studia na vysoké škole jsem měla povinnou praxi, kterou bylo možné absolvovat ve školách nebo v sociálních službách. Jeden z mých kolegů v kavárně nastoupil na praxi právě v Unii, a tak jsem se rozhodla této možnosti využít také.
Do UNB jsem tedy nejprve docházela jako praktikantka. Spolupracovala jsem s panem Prušvicem a panem Poláčkem, díky čemuž jsem měla možnost nahlédnout do jejich práce a lépe poznat, co všechno obnáší. Praxe mě natolik zaujala, že jsem se chtěla zapojit ještě více – a když se objevila nabídka volného místa, s radostí jsem se přihlásila.
Po ukončení praxe jsem tak nastoupila do UNB na pozici sociální pracovnice v odborném sociálním poradenství a zároveň pracovníka v sociálních službách v tlumočnických službách.

Jaká je tvoje role v organizaci a co obnáší tvůj běžný pracovní den?
Momentálně pracuji pouze v odborném sociálním poradenství jako sociální pracovník. U této práce vlastně neexistuje „běžný pracovní den“ – každý je jiný a přináší nové situace. Nejčastěji se věnuji poradenství v oblasti kompenzačních pomůcek: odpovídám na e-maily, zprávy v chatu nebo řeším osobní návštěvy našich uživatelů. Jejich potřeby jsou ale málokdy stejné. Společně hledáme různá řešení překážek, které jim komplikují život. Často si připadám trochu jako detektiv – postupně kladu otázky, sbírám stopy a nakonec se dopídím řešení, které jim pomůže.

Vím, že teď pracuješ na jednom projektu, který má i mezinárodní působnost, můžeš nám ho představit?
Ano, projekt se jmenuje Let’s Sign about S<3x a je do něj zapojeno pět zemí – Česko, Slovensko, Rakousko, Itálie a Nizozemsko. Jeho cílem je přinášet osvětu v oblasti sexuální výchovy. Výstupem projektu budou různá osvětová videa a materiály určené pro pracovníky s mládeží, které jim mohou pomoci otevřeně a srozumitelně s mladými lidmi toto téma probírat.
Projekt je stále v procesu a jeho ukončení je plánováno na duben příštího roku. Čtenáři se tak budou moci následně seznámit s připravenými výstupy.

Poraď veřejnosti, jak lépe porozumět potřebám nedoslýchavých?
Sama jsem osobou se sluchovým postižením a moji rodiče jsou Neslyšící. Používám jak mluvenou řeč, tak i znakový jazyk, takže se nedá jednoznačně říct, ke které skupině více patřím. Protože ale často pracuji s lidmi nedoslýchavými, ráda bych zdůraznila, jak důležitá je při komunikaci s nimi trpělivost.
Dnešní doba je rychlá – nejen na sociálních sítích nebo v práci, ale i v běžné komunikaci. Lidé mluví velmi rychle, herci ve filmech mluví rychle, do toho se přidává okolní hluk nebo hudba. Nedoslýchavý člověk často ani nestihne zaregistrovat, že na něj někdo promluvil, a už se od něj čeká odpověď. Když nereaguje, může to působit, že se mračí nebo že vás ignoruje. Jak lidé obvykle zareagují? Někdo to vzdá a odejde, jiný začne mluvit hlasitěji, někdy až křičet. Ale je to správná reakce?
Zkuste si představit situaci: dnes spousta lidí poslouchá hudbu ve sluchátkách nebo sleduje mobil. Položíte jim jednoduchou otázku, ale oni neodpoví. Co uděláte? Pokud chvíli počkáte a zopakujete otázku v klidu, ve chvíli, kdy zvednou hlavu nebo si sundají sluchátka, dostanete odpověď. U nedoslýchavého člověka je to podobné – často stačí otázku zopakovat, říct ji jasněji a pomaleji.
Samozřejmě existují i lidé, kteří nerozumí vůbec – tam je potřeba změnit způsob komunikace. Víte, jaký? Co vám může pomoct, když křik ani opakování nepomáhá? Zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím.

Máš nějaký silný zážitek z práce, který tě ovlivnil?
Momentálně mě nejvíce zaujala návštěva 95letého pána, který mě překvapil svým originálním způsobem, jak si poradil se sluchem za pomoci moderních technologií. Jeho řešení mě tak inspirovalo, že jsem ho sama vyzkoušela a následně začala doporučovat i dalším uživatelům v poradenství.
Šlo vlastně o zdánlivě jednoduchou věc – pán měl moderní telefon s Androidem, ke kterému si spároval Bluetooth sluchátka. V mobilu pak využíval aplikaci fungující jako zesilovač zvuku, která měla navíc možnost poslechu okolí, tedy zesílení běžných zvuků v prostředí. Tato funkce ale není dostupná ve všech aplikacích, a tak jsem kromě doporučení od pána našla ještě jednu vhodnou alternativu.

Jak to máš se „světem slyšících“?
Slyšící jsou součástí mého života – mám mezi nimi rodinu, přátele i kolegy. Většinou to funguje dobře, i když třeba na kulturních akcích někdy cítím bariéry, protože není vždy zajištěna vhodná technologie (indukční smyčka / Auracast) nebo titulky. V takových chvílích je to pro mě složitější, ale pokud je ochota něco upravit, dá se to zvládnout.

Závěr rozhovoru

Rozhovor s Leou Pálošovou nabízí otevřený a autentický pohled na život se sluchovým postižením i na každodenní bariéry, které často nevznikají ze zlého úmyslu, ale z neporozumění a nedostatku informací. Lea ve své práci i osobním životě ukazuje, že klíčem k lepší komunikaci není hlasitost, ale respekt, trpělivost a ochota přizpůsobit se konkrétní situaci i potřebám druhých.

Tento rozhovor bych ráda zakončila osobní poznámkou. Kolegyně Lea se v současné době loučí s Unií neslyšících Brno a vydává se na další profesní i životní cestu. Text vznikl také jako poděkování za její práci, přístup a zkušenosti, které během svého působení předávala dál. Leu vnímám nejen jako kolegyni, ale především jako osobnost, která svou každodenní prací přispívá k lepšímu porozumění mezi slyšícími a lidmi se sluchovým postižením.

Osobní shrnutí

Tento rozhovor pro mě nebyl jen pracovním výstupem, ale i připomínkou toho, jak důležité je v komunikaci zpomalit, naslouchat a nespoléhat se na automatické reakce. Lea svým přístupem ukazuje, že sluchové postižení samo o sobě není překážkou plnohodnotného života ani profesního uplatnění – zásadní roli hraje především otevřenost a ochota hledat společná řešení.

Zároveň bych jí chtěla poděkovat za důvěru a za to, že souhlasila s rozhovorem a sdílela své zkušenosti i osobní pohled. Odnáším si z něj především uvědomění, že i drobné změny v našem chování mohou výrazně usnadnit komunikaci – a že porozumění není samozřejmost, ale proces, na kterém se podílíme všichni.

Irena Maňáková

autorka rozhovoru